Cover knížky The Tusks of Extinction

The Tusks of Extinction


Zápletka zní šíleně. Rusům se povedlo znovuoživit (reinkarnovat?) mamuty. Jenže jak prehistorické zvíře naučit žít, jako žili opravdoví mamuti? Pokud se totiž nepřizpůsobí nové podobě světa, znovu vyhynou – „slonovina“ vzácnější zlata. Řešení najde ryze Naylerovské: Vědcido mozku mamuta nahrají digitalizované vědomí doktorky Damiry Khismatulinové, kterou zavraždili pytláci, když chránila stádo jiného takřka vyhubeného druhu, slonů.

Kdo jiný by měl mamuty naučit přežít než ten, kdo už se jednou pro dobro zvířecí říše obětoval?

Novela nemá ani sto stran, a přesto se nečte snadno. Ne proto, že by byla špatně napsaná, ale protože mezi řádky najdete daleko víc, než se na první pohled zdá, byť hlavní sdělení je  jasné: „Nehasme požáry, předcházejme jim!“ Uvařte si čaj, zalezte si do svého oblíbeného koutku a nenechte se rušit. Abyste knihu docenili, budete potřebovat klid na přemýšlení.

Navíc text je nepříjemně aktuální. Vzpomeňme neslavný návrat vlků do Evropy. Podívejme se k sousedům na Slovensko, kde vrcholného predátora, který udržuje rovnováhu v ekosystému, opět střílejí. Poučí se člověk někdy?

Nayler zasahuje přesně svůj cíl, když zobrazuje „hrdiny“ alá Hemmingway, kteří se ve svém mačo-přesvědčení vydávají skolit právě mamuta. Trofej přináší obskurní radost ze smrti. Adrenalin, dobrodružství nepodobné sjezdu divoké řeky Dickeyho Deliverence. Hrozivá je i představa, že spolu s mamutem se pytláci chystají zastřelit i digitalizované vědomí doktorky Damiry. Sladká nevědomost? Nebo ne?

„Have you ever heard of mammoths doing that… attacking people like that? It was like they hunted us.“

„Mammoths are extinct, boy. Nobody knows nothing about what they might have done when they were around. And these things are not mammoths…“


Jestli něčím kniha trpí, tak nedostatkem prokreslení postav. Délka textu nedovoluje jít do hloubky, a protože se valná většina knihy věnuje vzpomínkám doktorky, ostatní protagonisté působí nedotaženě. Ruský pár lovců tak přesto, že se nacházíme ve 22. století, nebo možná právě proto, není příliš věrohodný (Rusko, chápete?). Mladý pytlák, který se k mamutům přidá, také nepřinese hlubší pochopení, proto závěrečná scéna, která by v delším textu mohla rezonovat a snad i rozplakat, jen plyne.

Kolem a kolem jedná se o příběh, který má co říct, je neotřelý a opět nese ekologický přesah, ten mi však v tomto případě místy klouže mezi prsty. Je stvoření vyhynulých druhů cesta? A může vůbec být? Podle mě ne. Pokud se dramaticky nezmění naše hodnoty a postoje, ani sebelepší technologie „nás“ nezachrání. Ale jestli tohle je sdělení Naylerova textu, budete muset vyčíst mezi řádky sami.


Dobrá zpráva nakonec.

 

Další příspěvky:

Booker 26

Man Booker Prize 2026

Longlist přenáší čtenáře z nemocnice v Mexico city na pobřeží britského Kentu zahaleného v postapokalyptické šedi, z kliniky pro asistované sebevraždy v Curychu do pustých svahů Vnějších Hebrid, …

Celý článek »
John of John

John of John

Třetí Stuartův román zasazený do podobných kulis proniká opět hluboko pod kůži. Rodina, komunita, předsudky, emocionální paměť (traumata, chcete-li), náboženství, homosexualita… To vše v knize najdete. Ne, jako přehlídku náhodných témat, ale jako pomalu plynoucí vrstevnatý román o návratech.

Celý článek »
The Faith of Beasts

The Faith of Beasts

Jenže i lidé mají své potřeby a ambice a někteří si stále neuvědomují naléhavost situace. Používají vyjednávací metody vlastní lidem. Záhy zjistí, že hrozba pracovní stávkou Carryxany nikterak neoslabí a jim vyslouží v lepším případě zlámané kosti. Protagonisté tak v područí rozehrávají sofistikovaný odboj, jehož úspěchu se sami nemohou dožít.

Celý článek »