Prophet Song je kniha, která strhne čtenářovu pozornost podobným způsobem, jako se to povedlo McCarthymu v Cestě. A to i přesto, že se podstatně více věnuje politice a vládnoucímu režimu, který pomalu ale jistě popouští uzdu lidským hyenám, které ovládá. Blízká podobnost obou děl leží především v dystopické příčině, kterou „obyčejný“ čtenář v zárodku snadno přehlédne, a proto přicházející noční můry pocítí jako ostré bodnutí nožem.
Příběh začíná v irském Dublinu. Politická situace eskaluje a přechod k totalitě je každým okamžikem nevyhnutelnější. Vše přitom začíná nevinně – unionisti lobují za zvýšení platů učitelů. A nenápadná plíživá totalita, která dramaticky mění režim, je děsivá.
Larry, vysoce postavený odborář, se nevrátí domů z protestního shromáždění a zanechává Eilish samotnou se čtyřmi dětmi. Ceny potravin raketově rostou a situace na ulicích eskaluje. Check-pointy, barikády, odstřelovači. Vše, co nepříjemně připomíná irský boj za nezávislost dvacátých let dvacátého století, je tady.
“the world is always ending over and over again in one place but not another and that the end of the world is always a local event, it comes to your country and visits your town and knocks on the door of your house and becomes to others but some distant warning, a brief report on the news, an echo of events that has passed into folklore,”
V jedné z nejsilnějších scén knihy kráčíte spolu s Eilish územím nikoho s jediným cílem, dostat se do nemocnice za zraněným synem. Poprava je samozřejmě to nejmenší, co v dané situaci matku trápí. Scéna končí absurdně a shrnuje podstatu nesvobody, kterou hrdinové žijí. Syn v nemocnici není. Byl převezen do jiné nemocnice… vojenské… a chápavému čtenáři dochází, že příběh bude pokračovat ještě obludněji…
Stísněnou atmosféru ještě podtrhuje text bez odstavců, jakási filmová scéna, ze které se nemůžeme vymotat.
Právě ona nepředvídatelnost událostí, reakcí úředníků a změn v náladě vojáků, kteří přece dělají vše pro naše dobro, je nejšílenějším klaustrofobickým prvkem knihy. Co bylo dovoleno včera, dnes se odměňuje kulkou do hlavy. Žes nevěděl? Tvůj boj.
Jenže, kdo je zlý? Kdo je hodný? Nebo snad, kdo je v právu?
Lynch si tyto otázky neklade. Předkládá čtenáři obrazy a modeluje situace, ve kterých musí jeho hrdinové rozhodovat o tom, zda budou trpět a nebo trpět. Obyčejný člověk je bit, bude bit a jediné, v co může doufat, je právě ona McCarthyovská naděje.
“History is a silent record of people who could not leave, it is a record of those who did not have a choice, you cannot leave when you have nowhere to go and have not the means to go there, you cannot leave when your children cannot get a passport, cannot go when your feet are rooted in the earth and to leave means tearing off your feet.”
Poselství Lynchova textu je zřejmé: vysílá manifest empatie potřebným a utiskovaným na celém světě. A nejvíc by ho měli číst ti, kteří rozhodují, což je paradox celého textu. Těm nahoře budeme ukradení vždycky…
“Sooner or later pain becomes too great for fear and when the people’s fear has gone the regime will have to go.”
PS: článek jsem publikoval také zde: https://www.megabooks.cz/magazin-megabooks
