Kdo četl alespoň nějakou knihu amerického prozaika Cormaca McCarthyho, tušil, co může od nejnovějších knih Pasažér a Stella Maris čekat. Syrovost Krvavého poledníku, tíseň a prázdnotu Cesty, obrazovou živost hraničářské trilogie, ale především jazykovou vytříbenost a filozofický přesah.
Dvou posledních kategorií nám McCarthy dopřál štědře.
Pasažér se rozjíždí pozvolna. Onu pro McCarthyho typickou pouť zahajujeme s hrdinou Bobbym Westernem, který se noří do vodních hlubin, aby v nich nalezl vrak letadla a spolu s ním i oběti leteckého neštěstí. Těla v bezpečnostních pásech, vznášející se vlasy, prázdné pohledy. Co se však v letadle nenalézá, je černá skříňka, pilotova brašna a desátý pasažér. Úvod, jenž si nezadá s McCarthyho nejslavnějším thrillerem Tahle země není pro starý.
Jenže autor toho má v klobouku mnohem, mnohem víc. Vyšetřování letecké tragédie je jen střípkem něčeho, co se žánrově velmi těžko zařazuje a co dle mého názoru v literatuře nemá obdoby. Příběh dělí dvě linky. Bobbyho, kterou táhnou silné dialogy překypující jižanskými charaktery a Aliciina, jež se noří do nitra jeho schizofrenií zmítané mladší sestry, geniální matematičky týrané halucinacemi.
He sat wrapped in one of the gray rescue blankets from the emergency bag and drank hot tea. The dark sea lapped about. The Coast Guard boat that had pulled up a hundrer yards off sat rocking in the swells with running lights on and beyond that ten miles to the north you could see the lights of trucks moving along the causeway, coming out of New Orleans and heading east along US 90 toward Pass Christian, Biloxi, Mobile.
Ony dvě linky jsou ovšem jen rámcem, jakýmsi břehem bouřícího oceánu, na jehož okraji čtenář balancuje. Troufám si tvrdit, že po prvním přečtení zůstane spousta nezodpovězených otázek, které ve vás budou hlodat. Zdánlivě nesourodé události děje jsou ale promyšlenější, než by se na první pohled mohlo zdát. McCarthy dokazuje, že svět je komplexní prostor, který v čase lidského života nedokážeme obsáhnout. I proto se jeho hrdinové noří do debat o fyzikálních géniích naší doby, diskutují témata, jejichž chápání by vydalo na samostatnou knihu, nebo se prostě jen špičkují. Kontrastem filozofických diskusí o konečnosti i matematické logice jsou totiž přízemní rozhovory o vztazích nebo třeba střelbě škůdců v zablešeném karavanu.
Borman drank. Western pointed at the wall. What is that? he said.
What is what?
On the wall there. What is that?
I dont know. Looks like dried puke. You sure you dont want another hit on this?
No thanks. This place looks awful.
It´s the maid´s day off. Hold it. Dont move.
What?
Dont move.
Jesus, Borman. Put that damned thing down.
Borman had put the bottle between his knees and fethched a pistol from somewhere in the depths of the lounger and was aiming it at Western´s head.
Good God, Borman.
Don´t move.
Co se dialogů týče, nelze si nevšimnout, že McCarthy do nich vložil veškerý svůj um, a ještě mnohem víc. Mnohdy je tak absence uvozovacích vět na úkor poetické divadelnosti výměn (viz výše). V obou knihách se tak dočkáte až improvizace opakování, kterými si však McCarthy nekupuje u čtenáře čas, ale dodává svým jižanským postavám plastičnosti a ostrosti. V jeho světě není nikdy nic tak, jak se na první pohled zdá, a zdánlivé zopakování otázky může skrývat sofistikovaně schovaný výsměch.
Hi. I´am Dr. Cohen.
You´re not the Dr. Cohen I was expecting.
Sorry about that. That would be Dr. Robert Cohen.
Yes. I guess there´s no shortage of Dr. Cohens.
Probably not.
Zde se dostávám ke Stelle Maris. Nechci se o ní rozepisovat zbytečně moc, protože hned úvodní stránky, odhalují plot twist, který jde v prvním díle snadno přehlédnout, respektive nepochopit. Stella Maris je útlejší knihou a skládá se pouze a jen z dialogu Alicie, Bobbyho sestry, s Dr Cohenem. Je až neuvěřitelné, co na tak malém prostoru a pouze za pomoci jazyka McCarthy svede. Ostré výměny mezi geniální Alicií a mladým (tak si ho představuji já) doktorem, který se jí, stejně jako v prvním díle Aliciina halucinace thalidomidní Kluk, snaží dodat odvahy. Netouží pouze prohlédnout psychický stav a stanovit diagnózu, ale především chce pomoci. Vždyť přece svět není temné místo bez kousku naděje, že?
Moje recenze klouže po povrchu, protože dle mého není v silách kohokoli, toto výjimečné dílo obsáhnout. Nejde jen o zvláštní nedějovost, ale i o časovou „chaotičnost“, která celé vyprávění velmi komplikuje. U mnohých scén proto budete pochybovat, kdy se vlastně odehrávají a zda se opravdu staly, anebo jsou jen snovou metaforou niterných tužeb a útrap protagonistů. Konec konců, kdo z vás si troufne odhalit, kým přesně je onen Pasažér?
Závěrem podotýkám, že to rozhodně nejsou knihy pro každého. Jazykově jsou tituly úchvatné a propracované do nejmenších detailů, ale jejich metaforický přesah klade na čtenáře na několika místech vysoké nároky. Knihu bych doporučil především lidem, kteří mají rádi záhady, hru se slovy a hluboké, až bolestivé přemýšlení, protože témata, která McCarthy v knize otevírá, si nezaslouží nikoho menšího. Jsou melancholická, až depresivní. Rostoucí hladiny oceánů pozřete nás. Člověče, odpal už konečně onu Bombu! Jako by autor s otevřenou náručí vítal Konec.
I´m sorry, she said. I really am.
Oh that´s good. You get that, guys? She´s sorry. Well shit. Sorry? Why didnt you say so? Well fuck it. What the hell.
PS: původní recenze vznikla pro web: https://www.megabooks.cz/magazin-megabooks a knihy jsem četl v anglickém jazyce. Nicméně překlad Ladislava Nagye je působivý.