Pokud jste začínající autoři, a k tomu chcete vydávat právě fantastiku, nejspíš jste slyšeli radu, že byste se měli účastnit literárních soutěží.
Má cenu se žánrových soutěží účastnit?
Ano, má, ale… Tak nějak by se dala odpověď shrnout.
Teď vážně. Sám jsem si tímhle obdobím prošel, a tak bych chtěl nabídnout pohled někoho, kdo do jisté míry v soutěžích uspěl. A dokonce se mu povedlo zaujmout nakladatele, aby se věnoval románu, který napsal.
Několik bodů pro:
Proč se soutěží účastnit?
- Úspěch znamená publikaci
Není to pravidlo, ale u prestižních soutěží tomu tak bývá (CKČ /Mlok, Daidalos/ XB-1, Žoldnéři fantazie/ sborník, Vidoucí/ Pevnost, Sardenské legendy/ online a další). Kompletní výčet najdete na stránkách Katky Kalivodové Foltánkové, která spravuje web literární alchymie.)
- Opakující se úspěch vás dostane do povědomí čtenářů
Žánrový rybníček je poměrně malý a všichni znají všechny. Nejenže vás začnou lidé na conech poznávat, ale může se stát, že vás dokonce některý z editorů osloví, abyste další povídku napsali do antologie, kterou chystá. Navíc, co si budeme povídat, literární rybník se tolik neliší od jakéhokoli jiného profesního prostředí – kontakty, kontakty, kontakty.
- Vypíšete se
Čím častěji budete psát text, který se musí vejít do rozsahu, splňovat téma, odpovídat žánru a ještě musí být lepší než ty konkurenční, tím rychleji se naučíte sdělovat, co chcete. A to není ani zanedbatelné ani samozřejmé.
- Naučíte se texty dokončovat
Uzávěrky (deadliny) jsou mrchy, ale i z nich si můžete odnést „pracovní návyky“. Že umíte nejenom začít, ale také se dobrat konce. Oceníte to až časem u delších textů. Navíc každý text, se kterým si troufnete jít na veřejnost, vám dodá určitou dávku sebedůvěry.
- Kontakty a zase další kontakty
Poznáte editory, redaktory, kolegy spisovatele, čtenáře. Ti všichni vám mohou pomoci na cestě stát se spisovatelem. A mnohdy jediné, co potřebujete, je znát někoho, s kým můžete probírat strasti začínajícího autora. Má smysl se psaní věnovat? Čte moje texty někdo? Chápe čtenář, co se mu snažím sdělit? Zvládnu to? Jistě, online platformy vám podobnou podporu také dopřejí, ale… Ale není nad osobní kontakt.
- Pilujete řemeslo
Dáváte svůj text někomu číst, přemýšlíte nad ním a pilujete ho. Rozmýšlíte formu vyprávění, zápletku, vizualizujete si příběh, „trávíte čas“ s postavami nebo si přehráváte dialogy. Znáte to. Možná se dokonce snažíte rozklíčovat, proč právě tenhle text uspěl a jiný nikoliv. Perete se s neúspěchem, sdílíte úspěch. A hlavně o textech hodně mluvíte. Pokud se věcem výše budete věnovat pravidelně, zákonitě se zlepšíte i v řemesle. Ne nadarmo se říká, víc hlav víc ví. A také, že opakování je matka moudrosti.
- Možná si vás všimne nakladatel
Nebývá to časté, ale může se stát, že se dostanete do hledáčku nakladatelství, a to je oč tu běží, ne? (Straky na vrbě skrze žebříček PAF[1] už nejednoho autora oslovily).
Kladů je požehnaně, tak pojďme soutěžit, chtělo by se napsat. Jenže každá mince má dvě strany. Pokusím se proto posvítit si i na to, co vám soutěž může vzít. Je ale dost dobře možné, že se mezi čtenáři najde někdo, kdo takovou zkušenost nemá. Kdo proplul soutěžemi, našel nakladatele a nemůže si tohle období vynachválit.
Pokud ano, dobře mu tak.
Soutěžní úskalí
- Soutěží se především v povídkách
Samo o sobě to není na škodu. Může se vám ale stát, že si najednou nebudete umět poradit s delším útvarem. Napsat román totiž trvá podstatně déle než povídku. Všechno je to pak roztahané řekněme na 200 až 300 normostranách a není snadné se v textu orientovat. Hůř se také hledají spolehliví betačtenáři, ochotní se prokousat mnoha stránkami. S románem je zkrátka více práce a je to běh na dlouhou trať. Hrozí tedy, že na povídkách začnete, ale taky skončíte. Jinými slovy naučit se psát povídky vás nemusí připravit na napsání románu. Může, ale nemusí.
- Hodnocení je subjektivní
Ať už hodnocení probíhá jakkoli, vždy bude subjektivní. Může se stát (a mě se to stalo dvakrát), že v jedné soutěži povídka propadne a v jiné bude bojovat o první příčku (za předpokladu, že to po prvním neúspěchu nezabalíte). Tenhle bod se týká i zpětné vazby. I když neuspějete, některé soutěžní komise ji zasílají. Paráda, že? Jen do chvíle, než dostanete dvě naprosto protichůdná hodnocení. Jedno velebí psychologii postavy a druhé zdůrazňuje, že takhle plochou postavu porotce snad ještě nepotkal. Babo raď!
- Než se dostaví první úspěch, možná to zabalíte
Já měl štěstí, ale dovedu si představit, že nováček v jednom roce obešle několik soutěží a pokaždé skončí někde v polovině, ne-li hůř. Tak to by měl asi zabalit, co? Jenže, co když mu daleko více sedí právě delší útvary (novela, román) a jenom to neví? Soutěže se tak mohou stát krematoriem vaší kreativity. A přitom třeba takový Jan Kucín nikdy nesoutěžil, a kde je nyní. Pavel Bareš dokonce povídky údajně nepíše ani na vyžádání. A Jan Hamouz říká, že na delším útvaru se člověk vypíše lépe.
Dalo by se nejspíš ještě dlouho pokračovat, ale schválně téma nechám v téhle podobě s převažujícími klady, protože si osobně myslím, že soutěžení smysl má, byť vyžaduje hroší kůži. Jenže ono až vám kniha vyjde, nebude to jiné. Budou vás milovat i nenávidět, je to nevyhnutelné (ve většině případů). A pokud se bojíte kritiky, možná je na čase zvážit, zda se o publikaci vůbec snažit.
Pokud si nejste jistí, jestli se na soutěžení a poměřování sil cítíte, doporučuji vyhledat učitele tvůrčího psaní, který vám pomůže. Mám několik tipů.
Osobně nedám dopustit na Klub psáčů, který vede Petr Hanel. Naučí vás to, co se sám naučil z desítek zahraničních odborných knih, kurzů a programů. Rozumí struktuře jako málokdo a o své klubaře se stará poctivou a profesionální prací na instagramovém účtu nebo na Forendors.
Pokud už snad nějaký text máte a rozhodnete se nevyužít Petrovy služby, pak doporučuji kurz Seď doma a piš (vedený Mílou Lincem), nebo o něco přímočařejšího a literárním světem protřelého Richarda Skolka a jeho Klub povídkářů. Ani v jednom neuděláte chybu.
Kurzů a učitelů je mnoho: Tereza Kadečková, již zmiňovaná Katka Kalivodová Foltánková a další a další. S těmi prvními třemi jsem pracoval a troufám si tvrdit, že se z nás za tu krátkou dobu, co píšu, stali přátelé, a každému z nich bych bez váhání svěřil svůj text. Mají malinko jiný pohled na to, jak a co učit, ale spojuje je jedno: Publikovali a prošli procesy, které vás teprve čekají, a každý jeden z nich miluje literaturu.
Ať už se rozhodnete jakkoli, existuje jedna rada nade všechny: Pište, pište, pište! Protože jedna poučka vládne všem, a sice: Musíte si to vysedět. A pak si dovolím ještě jednu drobnou radu, kterou mi nedávno připomněl kolega: „Dokonalosti nedosáhneme tehdy, když už není co přidat, ale pokud už nemáme, co odstranit.“ Exupéry věděl, o čem píše.
Nebojte se škrtat – naučte se škrtat! A najděte si věrné beta čtenáře. Ti dobří jsou k nezaplacení a posunou vás rychleji k vysněnému cíli. Ať už je to dokončená povídka, román nebo snad pentalogie.
Co závěrem?
Sám jsem literární svět začal poznávat skrze povídky, proto znám více příběhů lidí, kterým soutěže pomohly, na druhou stranu jsem už poznal nejednoho spisovatele fantastiky, který nejprve napsal román.
Ostatně, můj úplně první text byl také román. Jednoznačnou odpověď ode mě tedy nedostanete. Snad jen: neřešte příliš pro a proti. Zvažte, jaký formát vám vyhovuje – co vás baví víc. Najděte si svůj styl a hlas a pracujte na sobě, protože ať už mikropovídku nebo pentalogii, nikdo jiný to za vás nenapíše.
No a jestli vás zajímá jak vypadá text, který uspěl v literární soutěži (uspěl, nevyhrál) projděte si můj web. Doporučuji Prcka a Quinna nebo komornějšího Špenátka.2
[2] Odkazy na kolegy spisovatele se nacházejí pod jejich jmény, které jdou prokliknout. Slouží jako odkazy v textu.
