Před deseti lety vydala NoViolet Bulawyo svoji prvotinu We Need New Names. Příběh, jehož základem je povídka Hitting Budapest, je silným příběhem o dospívání. Desetiletá Darling a její přátelé se snaží přežít v zimbabwské chudinské čtvrti. Daří se jim to především díky neobyčejné houževnatosti a humoru jim vlastním. Není náhodou, že za román autorka obdržela Caineovu cenu za nejlepší africký román roku. Nebojte, neodbíhám. Právě Glory totiž svým způsobem kypří africkou půdu předem připravenou právě titulem We Need New Names.
A o čem Glory je?
Zvířecí království Jidada, ne nepodobné Orwellově Farmě zvířat, dostane citelnou ránu, když při ozbrojeném převratu přijde o svého milovaného vůdce Starého Koně. Ale jak už to tak bývá, smutek se nekoná. Naopak zahřmí exploze euforie a radosti. Láska k panovníkovi je totiž vrtkavá a země doufá v lepší zítřky. Naděje však umírá rychleji, než by obyvatelé Jidady čekali. Na trůn dosedne mladý kozel Destiny a začnou se dít věci. Slibuji, nebudete se nudit a čtení si vychutnáte do poslední stránky. Chvála s jiskřičkou naděje na samotném konci je alegorií, satirou a pohádkou v jediném mocném úderu.
Již delší dobu pozoruji, že nominace (tzv finálový short list) Bookerovy ceny za literaturu pilně obsazují romány, které vybočují formou sdělení. Za všechny vzpomeňme titul Milkman. Hutný proud textu psaný ich formou, který neskončí, dokud z vás nevyždímá poslední kapku pozornosti. A ani Glory v tomto ohledu nezaostává. Ba naopak. Druhý, podstatně obsáhlejší román, kterým Bulawayo zasáhla literární svět, je proto počin hodný pozornosti.
Obsahuje kreativní pasáže textu, které působí na první pohled jako dětská hra, ale při pozorném a pečlivém čtení vám dojde, o co tady ve skutečnosti jde. Geniální modlitba ze strany 206, skládající se z prostého opakování I can´t breathe, vám chtě nechtě do hlavy vklíní myšlenku, že opravdu dech ztrácíte, budiž důkazem. Nebo úsměvná pasáž, kterou budu níže raději citovat (dámy prominou):
„OMG you said dick“
„Cock!“
„Johnson!“
„Dong!“
“Wood!“
„Prick!“
„Phallus!“
„Ding-a-ling!“
„Schlong!“
„Joystick!“
„Baby maker!“
„AIDS dispenser!“
„Anaconda!“
„One-eyed monster!“
„Old wrinkled lizard of the new old Father of the Nation!“ (Glory, p.174)
Nutno podotknout, že ne všechny části knihy mají stejnou sílu. Největší slabinou jsou v mých očích dialogy z chatovacích místností, které vám sice v některých chvílích vykouzlí na tváři úsměv, ale po chvíli se stávají poněkud zdlouhavou výplní. Představa, že je slyším i s uvedením jmen v audio verzi mě děsí ještě dnes.
Ať už fandíte stylistickým figurám či nikoli, Glory se jedna věc upřít nedá. Jde o historicky i politicky chytrou satiru, u které se zasmějete, ale dost možná si i popláčete. Bulawayo se nebojí připomínat ani kritizovat. Píše naléhavě, odvážně a nastavuje zrcadlo jak současnému Zimbabwe, tak celému světu. Její nebojácné a neotřelé líčení represivního období připomíná jiné skvělé vypravěče, jakými jsou Elif Shafak, zimbabwská krajanka Yvonne Vera a nebo i ikonický Orwell, byť dnešní literární prostředky, kterými se prezentuje, jsou výrazně odlišné. Glory je velkolepý trhák, vzrušující jízda a krystalizuje zlomový dějinný okamžik s takovou hloubkou, jak to dokáže jen ta nejlepší beletrie.
PS: článek jsem publikoval také zde: https://www.megabooks.cz/magazin-megabooks
